Jak se z Rakovnické "60" stane Rakovnická "80"

15. červen 2017 | 09.11 |

 Na další ročník Rakovnické "60" jsem se těšila samozřejmě moc. V kalendáři byl den konání označen velkými písmeny, aby to všichni doma viděli. Dokonce i psovi jsem vysvětlovala, že se mnou na venčení nemůže počítat. Tak důležité pro mě bylo, abych tam mohla jet. Když se mě zeptáte, proč mám ten závod asi nejraději ze všech z celého roku, odpovím něco v tom smyslu, že se tady cítím dobře jako doma! Ať žije kýč! Co na tom, že jsem dlouhé roky žila od Rakovníka na druhou stranu! :) Maličkost. 

r77

Předstartovní foto s běžeckými kamarády: Vítek, Míla, Martin, Radek, já, Petr a Maky

Již několik týdnů před startem za mnou byl Peťa Chalupa, jestli by mohl běžet se mnou. Stejně jako o něco později mi psal Radek Schrotter. Oba dva jsem ráda přijala do svého týmů ( protože už nejsem výhradně běžec samotář jako tomu bylo dřív), ale upozornila jsem je, že bych ráda běžela co to půjde a stane-li se snad, že budou mít nějaké trable či krize, prostě je tam prachsprostě nechám svému osudu. Kluci tedy věděli, o co mi jde.  Radek mi dokonce slíbil, že mě dotáhne na bednu.... že ale musíme běžet rychle :) Proč ne, odkývala jsem mu. Všechno zvládnu!

A tak se moc bavím, když vzpomínám na naše předstartovní hovory. Jako že bude teplo a že budeme-li startovat v pět, bylo by dobré, kdybychom v deset hodin měli v nohách už 45 lépe 50 km! Hihi :) Neřekla jsem sice ne, ale co si budeme povídat, je to na mé schopnosti trochu z říše snů na ultra :).  Jenže! Sranda je, že ono to tak skoro bylo! Po pěti hodinách cesty jsme měli v nohách 44 km! Uf, kdo by to byl řekl. 

No a tak jsme se před pátou ocitli na startu. Ze samaritánských důvodů (zdravím Martina, Vítka a Mílu! :) jsem spala jen tři hodiny, koblihu a redbull jsem posnídala u Peťi v autě, ale cítila jsem se relativně ok. Přívitali jsme se všichni s Markét Hrnčálovou. Také se vydávala na dlouhou. Celkem nás v těch pět ale nestartovalo moc. Byl to dobrý nápad vyběhnout dříve. Vyhnuli jsme se pozdějším davům a hodině navíc ve žhavé výhni. 

Petr Šmidrkal nám to krásně odstartoval a my se rozeběhli z Rakovníka pryč. Plán byl tedy jasný, běžíme tři spolu a vyhrajeme! Jenže.... hned po startu z Radka vypadlo, že musí ještě do auta :) Takže má jistota se bortila hned na začátku. On to měl všechno propočítaný a já vůbec nevěděla, co bez něj na trati budu dělat, kdybychom se už neviděli! Sranda, že jo? Doběhl nás Ráďa v kopci na Seneckou horu asi po čtyřech km. Dobrý :) 

Měla jsem radost, že jsem ten kopec k Senecké rozhledně vyběhla v relativně stabilním tempu až na horu. Je to kopec nenápadný....no dobře, možná trochu nápadný, ale za to táhlý. Však rozhledna je až na osmém km. Tam jsme byli za 52 minut. Díky tomu jsme nemohli pro kontrolu nahoru, protože měli ještě zamčeno.

Trochu mě to zamrzelo, páč zrovna se sluníčko škrábalo výš na nebe a všude po okolí se povalovala krásná oblaka. Kýč jak malovaný, ale chtěla jsem ho vidět z výšky a užít si ho. 

No nic, samolepku, napít se a hurá dolů do lesíčka, z kopečka a přes kořínky. Naše tempo bylo z kopce rychlejší a já si užívala krásně nebolavých a svižných nohou. A mysl  byla volná a nic jí netížilo! Těžké byly tak akorát koblihy v břichu, standardně, takže jsem si odskočila do křovíčka a kluci mě povzbuzovali, že budu-li tam dlouho, předběhnou mě všechny ostatní baby. Takovou jsem měla podporu. Popoháněli mě všude za každých okolností! Díky jim za to, hihi :).

Než jsme doběhli na Krakovec, krásně jsme si v ranní rose vykoupali nejen boty, ale mnozí z nás také ponožky a nohy :). Ale co by nám to vadilo, Javornice skoro na dohled, tam se vodě stejnak nevyhneme! Před Krakovcem byl ještě jeden kopec. Mezi Sencem a Ždáry. Vždy jsem si do něj funěla, letos v pravdě ani nevím, že jsme tam byli. Prostě jsem si ho nějak zapomněla všimnout. Takže dobrý! Na Krakovci jsme byli v sedm. Tempo společně s Radkem udávala ještě Renča, která s námi běžela hned od začátku. Taková prima baba, která se osmdesátky bála, protože jde za tři týdny Krakonošku (hihi :), ale která přiznala, že kdyby o nás věděla, že by do toho šla! Takže běžela klasickou šedesátku. No, ale 35 km jsme měli společných. Alespoň něco. Ve více lidech větší síla jest!

R601

Ulovili jsme Jířika, tak jsme se s ním vyblejskli, kdyby nám chtěl zase utéct 

Další kontrola, lepítko do sběrníčku, já klukům ulokla trochu piva, vyfotili jsme se tu a pak hned dál jsme běželi s človíčkem navíc. Připojil se k nám Jirka Zeman, od Maky muž. Startoval z Krakovce na 40. Náhodička :) A bylo to fajn na Javornici v pěti. Navzájem jsme se povzbuzovali při překonávání brodů, víc očí víc vidí. Lepší cesty, schované lávky v kopřivách, o kterých jsem třeba celé ty tři roky, co jsem tu byla, ani nevěděla. Prostě víc hlav víc ví. A taky bylo víc srandy! A hlavně ta síla skupiny! Měla jsem pocit, že běžíme pořád rychleji. Stále jsme běželi cca 9,5 km za hodinu. Vždyť na 25 km jsme byli za 2h a 33 m.! Vůbec mě nenapadlo stáhnout se zpátky! Proč se bát nějakých krizí, proč se "pro jistotu" šetřit. Krize se řeší až na stanou. A tak jsem prostě běžela! 

Na Javornici nás také čekala první nová změna na trati. Kus za rozcestím Marek úzkou cestičkou do leva nahoru do kopečka. Samozřejmě, jak jinak. Mám pocit, že kluci pořadalští asi začali chodit na doučko z pochodů k Olafovi, tomu jsou tyhle cesty podobné! Ale zase jako....bylo hezky v tom lese....nikde nikdo, pěkně to tam vonělo, ptáci a tak....bylo cítit léto. Jak já mám tyhle vandry ráda :). Bylo kolem osmé, když jsme se vyškrábali nahoru na hřeben. A pak hned dolů samozřejmě. Přes Čertův pilíř. Parádní místo. Prostě necestou po sutiskovém kopci dolů. Takže jsem to pustila a vždy se zatavila o nějaký strom. A tak zas a zas, až jsme byli zase zpět dole u vody. 

r63

Od seběhu to bylo na kontrolu na Zvíkovec už jen 4,5 km. Takže půl hodiny cesty. Ještě jsme si párkrát přebrodili potok, v některých místech si nabrat trochu vody do bot a běžet co nejrychleji dál. Cyklisti nás už předjížděli o sto šest. Běžci nás zatím ale nedohonili žádní. 

r74

Na kontrolu jsme přiběhli z jiné strany než byla správná cesta, protože pár desítek metrů před ní jsme přeskočili ještě na druhou stranu potoka. To ničemu ale nevadilo. Jak ráda jsem tuhle kontrolu viděla. Potřebovala jsem nabrat trošku sílu. Takže napít, ještě jednou napít, vysát měsíček pomeranče a...... "Káčo musíme běžet!" houkl na mě Radek. Uf, uf.... pěkně mě koordinuje :) Tak jo, co se dá dělat. Šéf skupiny zavelel..... za mostem jsme se rozloučili s Renatou. Věděla jsem z jejího stylu běhu, že je dobrá. Tak jsem jí upřímně popřála, ať se pokusí poprat se všema holkama, kteří běží za ní.... (to jsem ale nevěděla, že skoro nikdo z těch dobrých neběžel). No co, Renča stejnak svou trasu s přehledem vyhrála. Bylo to dost přes šedesát km a ona si to frajerka střihla za 8 a půl hodiny. Tak to má být! A i Jirka se tu oddělil na svou pohodou 40. Taky borec ulovil druhé místo. Ty jo, asi jsme byli silná skupina orientovaná na vítězství! :D

Za Berounkou vzhůru po asfaltu do míst, kde jsme ještě nebyli. Byl to e!e kopeček. Sluníčko začínalo pěkně pálit a to nebylo devět. Za zvíkoveckým hřbitovem jsme zahnuli do leva do lesíčka, ale ne na dlouho, pak pěkně po poli stále mírně vzhůru až na hřeben a přes Podmokly, kde jsem vyměnila triko za tílko, dále až pod vrch Lípa. A ta cesta na ten kopec! :-D To byla taková sranda! Vůbec žádná cesta, prosta Olafovina až do morku kostí. Přímo nahoru přes kameny (a že jich tam bylo!) až na vrchol. Kluci trošku nadávali, pravda, ale to k tomu patří. Každý to zvládáme po svém. Já si vždy v hlavě nastavím program alá Kilák nebo dva nejsou moc a jedu jak můžu. Na výpomoc jsem si vzala klacík místo hůlek. Bylo to trochu zrádný na kotníky, ale opravdu moc pěkný! :) Společně jsme po šipkách dorazili až na vrchol, kde jsme si nalepili kontrolní samolepky a vydali se zase dolů:) Jinak jsme brali třetí až pátou nálepku. Takže před námi jsou akorát Ti dva borci, co za to vzali hned od začátku. 

Z Lípy dolů pekelnou rychlostí, protože Radek oznámil, že za námi někdo jde. Takže šup, šup, dolů ke Zbirožskému potoku a po modré až na Skryjská jezírka. Paráda! Slyšela jsem pak, že někteří tam měli hafo turistů, my potkali pouze dva týpky na vandru, ale u samotných jezírek jsme byli sami! Nádherný místo. Moc nechápu, proč jsem tam ještě nebyla. Byla jsem fakt šťastná. Z pohybu, z lidí kolem sebe, z přírody a z těchto krásných míst! Chvilku si pohrát s vodou jak na brouzdališti, pokochat se jen jak je to nezbytně nutné a hurá dál! Přelezli jsme pár skaleček a hned jsme začali stoupat do kopce směrem na Skryje, kde byla u Trilobita další kontrola. Petr ještě v kopci chytl nějakou unavenou náladu, říkal, že s námi možná nepůjde ze Skryjí dál, ale já byla přesvědčená, že to na kontrole rozdýchá. Já tyhle výkyvy nálad taky znám a sama tedy vím, že po kontrole je vždycky lépe. 

r66r69

r67

Skryjskou kontrolou jsme zdolali 47 km za 5 a půl hodiny plus mínus. Už chvilku předem jsem přemýšlela, co si dám dobrého. S klukama jsme se předem domluvili, že nikde nebudeme zbytečně vysedávat. Takže rychle jednu moooc dobrou malinovku, která mě vždy dokáže potěšit, taky jsem sebrala Alešovi, který letos jel na kole v rámci přípravy na Okolo Irska, své brýle ), doplnit vodu a rychle mazat dál. A ten Peťa..... vážně se trhl, prý jsme na něj moc rychlí. Jako asi chápu. Občas člověk potřebuje být sám, srovnat si myšlenky a tak, aby mohl jít dál. Já  sama jsem ale věděla, že dneska zůstat o samotě nechci. Slunce pálilo, v nohách skoro padesátka a jak jsme se s Radkem ocitli sami, oba jsme tušili, že se tempo začne postupně snižovat. A tak jsem ho začala přesvědčovat o tom, že na mě musí být přísný až třeba zlý, přijde-li na moje cukání. Třeba kdybych měla choutky dělat různý kravinky, jen ne běžet, třeba se věšet hlavou dolů na netopýra z větví okolních stromů a tak :). Jojo, zatím to byla sranda. Do tuhého přišlo až později. 

Takhle část cesty až dolů k Berounce byla letos také nová. Seběhli jsme dolů k řece voňavým Skryjským luhem, kde měkká půda a skákání přes potůčky bylo bájo pro začínající únavu v nohách. Další část cesty nám byla už známá, běželo se kolem Berounky, Týřova a Týřovických skal a po silnici až ke Kouřimecké rybárně, kde se ostře zahlo doleva do božího kopce. (Ještě loni to byl nejdrsnější kopec na trati. Letošním ročníkem se to ale změnilo :). O mém postupně měnícím se vztahu k tomuto kopci se můžete dočíst v reportážích z předchozích let. Haha, nyní už můžu říct, že tenhle kopec je výzva, že mě baví a hlavně, že se dá vyjít poměrně rychle na jeden zátah! Jet na kole bych ho ale nechtěla :) Brrr, to fakt ne! Ale snažily se holky, které jsme potkali! Klobouk dolů. Chybějící hůlky jsem tady opět nahradila klackem. 

A na hoře na Kříništi byla opravdu mooc báječná kontrola! Aleš, který nás předjel dole mezi ploty říkal, že jsme pěkně rychlí, tak nebudu lhát, že mě to nepovzbudilo! V nohách cca 57 km za 6:50. Vyřídila jsem si tu hovor s Jindrou ve Skryjích, kam mi jeden hodný běžec donesl vytracený kompresní návlek.... haha, prý jak jsem ho mohla ztratit z nohy :) a už mě můj vedoucí skupiny táhl dál.  "Tak jdeme Káčo...", uf, tak jo. A ten pomeranč byl tak moc dobrý a skvělý a vůbec jsem na něj myslela ještě hodně dlouho! 

A tady mi začal poslední úsek, kdy jsem si připadala alespoň trochu běhuschopná. Přes Nezabudice jsme se dostali zase zpět dolů k řece, odkud jsme brzy začali opět stoupat vzhůru. A tady jsem se přesvědčila, že kopec od Rybárny je vlastně brnkačka. Tenhle na horu ke skalám byl o tolik výživnější! Oba jsme ho s Radkem prostě jen vyšli, jak nejrychleji (no, nejrychleji....), prostě jak nejlépe jsme v tu danou chvíli zrovna dokázali. Ráďa občas nadával nahlas, já tak alespoň získávala pocit, že není těžko jen mě. Ale stejnak byl borec, běžel takovou štreku prvně a přesto byl přesvědčen, že tu mou bednu spolu ulovíme. 

Nahoře na skalách byl sice krásný výhled do krajiny, ale taky bylo vedro jako prase, pot se po nás lil proudem a ještě nás s úsměvem předběhl na vrcholu Jožo Harčařík, který běžel jen s lahví u pasu a bez trika, frajer největší! Opravdu jo, borec! Měl zrovna velikou radost, kterou chtěl sdílet, ale já jen cedila nějaké vzdechy mezi zuby, jako že jojo. Bylo mi veselo :). Ale! Později bylo veseleji! 

Na rozhlednu na Bukovou jsme běželi ještě kus na vrchol, pro kontrolu až nahoru, jak jinak, jedno spoelečné foto a vzhůru dál! Do pekel.... 

r70

Pod rozhlednou nás dohnal Jarda Jurásek, který vyběhl hodinu po nás. Jo, byla to pro mě vzpruha alespoň maličko. Vždyť s Jardou už jsem jeden dlouhý běh běžela a jak hezky jsem si ho užila! Jenže! Ne každý běh je stejný, různý terén, jiné počasí. Takže co bych Vám mohla o následujících dvaceti kilometrech říct.... ve zkratce: bylo to peklo! Ano, i s tím se při ultra člověk potká. A zkušený člověk ví, že je to o hlavě, že bolavé nohy ho do cíle donesou i tak. Jen to nesmí vzdát hlava.

I tak byla ale cesta z Bukové přes Městečko do Pustovět dost dlouhá. Navíc nám došla voda a já v tom vedru asi únavou přišla o hlas. Takže, chtěla jsem nadávat, ale prostě jsem nemohla. A jelikož jsem měla pocit, že nadáváním by ze mě nějakým způsobem alespoň trochu odcházela únava, musela jsem vydávat alespoň zvuky jako nějaké zvířátko. Radek i Jarda jim rozuměli a brali na mě obrovské ohledy. Naše tempo tady totiž vážně hodně ztratilo na rychlosti, ale mému usmaženému mozku to bylo jedno. Navíc jsem z Javornice cítila průser v obou botách. Jeden z nich mi praskl při stoupání do jednoho krpálu, ten druhý chvilku po něm. Okamžitě mi na místě puchýřu  začalo pulsovat, jako když vám hodně rychle bije srdce. Taky to ohromně pálilo a skoro jsem nemohla došlápnout na paty. A k tomu ještě jsme museli přebrodit pole s vysokou trávou, kde hlína pod ní byla různě hrbolatá, takže bolel opravdu každý krok. A ještě ty kopřivy, po kterých mě svědila stehna ještě druhý den! No prostě ráj na zemi! Hlava měla v tu chvíli úplně vygumováno. Jen jsem sledovala, jak se mi kluci vzdalují. Bylo mi na nic.

Do Pustovět na kontrolu jsme se ale dopajdali společně. Trochu mě v mé malátnosti zmátlo, že jsme k hospodě přiběhli z jiné strany než obvykle. Byla jsem vyčerpáním úplně dezorientovaná. Poté co jsem ale nalepila kontrolu a šla jsem se složit někam do stínu, uviděla jsem naše dva zachránce, kteří se o nás bezkonkurenčně postarali! Byla tady Iva se Zdendou Kučerou! 

Nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Možná i půl hodiny? Věděla jsem ale, že když se tady nedám do kupy, bude to sakra těžkých deset km. A protrpět zbytečně moc jsem je opravdu nechtěla. Moc si cením toho, že Radek ani Jarda nesýčkovali a v klidu na mě počkali. Takže, Zdenda mi hned došel pro velkou malinovku a Ivka mi pomalu začala sundavat boty, protože jsem jí vyprávěla o bolavých chodidlech. Nevadily ji ani mé smradlavé ponožky. Bylo to úžasné! Pomalu ze mě odcházela skoro všechna bolest, nožky pobyly chvilku v poloze ležmo nahoře, aby se trochu uvolnily. Leželi jsme tam takhle s Radkem vedle sebe, bylo to veselé, ale nikomu to divné nepřišlo. V Pustovětech bylo moře cyklistů a turistů. Tak nějak jsme se ztratili v davu :). 

Za krátko jsme se tu potkali zase s Petrem Chalupou, měla jsem radost ze shledání. Obavy jestli je Peťan v pořádku jsem mohla zahodit. Odpočinul si v Pustovětech s námi, aby jsme se mohli zase společně vydat na cestu. Před tím jsem ale ještě dostala obrovskou chuť na cokoli slaného. Vše to sladké, co jsem na tratit snědla už mi lezlo ušima. Pravda moc toho nebylo, ale bylo toho víc než slaného. Byla jsem úplně odsolněná, a kdyby nebyla jiná možnost, měla jsem obličej slaný dost! :) Ale naštěstí, Zdeněček nám obstaral naprosto bezkonkurenční hranolky, které jsme ve čtyřech v mžiku snědli a mě pak už ke štěstí nic moc nescházelo, takže nebyl důvod už víc vysedávat. Přeci jen se mi v hlavě zase začal probouzet můj prvotní plán, nenechat se předběhnout žádnou babou :). V té únavě jsem na to dočista zapomněla. Takže, zalepit puchýře, navlíknout suché ponožky, botky a rozhýbat bolavé nohy. Rozloučili jsme se s Kučerovic rodinkou a vydali se vstříc poslednímu dobrodružství.

 Čekal nás brzy poslední výšlap, ale asi to bylo menší zlo než se plazit po rozpálené cyklostezce. Přes Marvany až na Papírnu, kde už to bylo do cíle coby kamenem dohodil. Tyhle poslední km jsme si každý "užil" po svém. Když jsem se rozeběhla já, nemohl zase Radek, Peťa se nás držel, pak ale vůbec nevím se něco stalo a už s námi nebyl. Jarda držel stabilní tempo. Bylo mi ho vlastně dost líto, protože jsem věděla, že kdyby nás nepotkal, byl by v cíli o hodně dřív. Posílala jsem ho tedy na před, aby se s námi nezdržoval, ale on pak u Papírny frajersky poznamenal, že když už s námi běží tak dlouho, nemůže nás opustit! Tomu se říká běžecké kamarádství, přátelé! Nemyslet jen na sebe, pane jo! :) Nakonec doběhl jako čtvrtý za 10:45. Mazec!

r73

Do Rakovníka k penzionu Šéba jsme tedy doběhli společně a hodinky se zastavily v 16:57. Tedy jsme celou trať zvládli za 11:57!!! Byl to parádní pocit! Rozhodně ta dřina a dobrodružství za tenhle pocit radosti v cíli stála! Uf.... máme to za sebou! Díky Radku, díky, Jardo, díky Peťo, díky kluci pořadatelští, a také díky všem kamarádům, se kterými jsem se mohla díky tomuto závodu potkat. Bylo Vás hodně a já jsem Vás tady všechny moc ráda viděla!

r78

....

Po třech letech, kdy jsem byla druhá, jsem porušila tradici a doběhla si pro první místo. Jupíííí :). Když se něco takhle povede, mám opravdu radost. Zároveň si ale uvědomuji, že příští rok může být vše úplně jinak. Holek, které jsou dobré je okolo mě čím dál více a já měla teď spíš štěstí, že nejdelší trať, která měřila ve výsledku 89 km, běželo nebo šlo celkem jen sedm holek. 

Blíží se ale další závod. Krakonošova 100. Jsem zvědavá, jak to bude tam? :) Konkurence tam bude mnohem větší. A já mám zase svá tajná přání. Věřím v ně, věřím sobě :).

Tak radost z pohybu všem přeji!

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře