S Bárou se neznám vlastně dlouho. O to víc mě tahle baba baví :) Nejen, že jsme kolegyně v práci, ale také, a to hlavně, nás od začátku spojuje stejný koníček a stejná banda lidí. Obě se divíme, že jsme se vlastně potkaly až v ředitelně na koberečku letos v červnu :). Do té doby jsme se prostě míjely, i když příležitostí k setkání bylo dost.

Společně s Bárou, jejím bratrem Štěpánem a Niky Poduškovou jsme se před závodem rozklusali a popovídali. Zjistily jsme s Barborou, že můj nejlepší (a jediný) čas na této trati je 24:16 a Bářin pak 24:13, i když ho zaběhla už pár let zpátky. Tak jsme se obě shodly, že poběžíme na 24:12 a 24:11.To která bude mít jaký čas není důležitý. Dohoda byla plná humoru. Smát se a dělat si ze všeho legraci nám spolu prostě nějak jde :). Taky jsme se před závodem spolu vyfotily v našich nových školních běžeckých úborech se jmény a se školním logem Běháme s úsměvem! :) Jak jinak, že? :D

A pak nás již výstřel poslal na trať. Přes 180 závodníků se vydalo co nejrychleji zdolat kolečko ze startu do cíle ( silnice mírně do kopce, pak k Bucku hodně z kopce, doleva bahínkovou cestou zpět na silnici, a pak zase hodně do kopce), kde není času na zbyt. Bylo to opravdu rychlý.

S Bárou jsme vystartovaly spolu. To bychom možná čekaly. Většinou ale jedna druhý uteče a pak si koukáme na zadek. Teď to bylo ale jiný. Své běžecké schopnosti známe ze společných popracovních tréninků. A obě už víme, že dokážeme běžet podobně. Když se na to ale reálně podívám, myslím, že já mám sice více běžeckých zkušeností, Barbucha je zato ale mládě, a tak by se určitě dokázala hecnout a ukázat mi záda. Pak bych ji už nestačila. Co nás ale také spojuje, jsou naše krásná pozadí, která čert vezmi věk, jsou podobně stejně pěkná, a to má vliv určitě i na naší rychlost :). V terénu to pod pět minut na kilák srážime jen velmi těžko.

S Bárou

A tak si tak běžíme ze startu stále společně, po silnici dolů k Bucku mělo právě přijít to, která z nás bude silnější a uteče té druhé.

Jenže nic takového se nestalo. Společně jsme předbíhaly běžce, jak to jen šlo, když náhodou jelo proti nám auto, tak nějak intuitivně jsme si ukazovaly cestu a ani jedna z nás nevyužila příležitosti té druhé utéci. Stejně tak to bylo na spojovací zabahněné cestě. Jedna se po druhé pravidelně otáčela. Takový opečovávatelský syndrom. Byla jsem spokojená, že to modré tričko Běháme s úsměvem se mě statečně drží jako klíště :) A tady někde se zrodilo to přání, užít si to spolu úplně celé a doběhnout do cíle ruku v ruce. Nechtěla jsem být rychlejší než Bára. Co bych z toho pak měla. Chtěla jsem to jinak, chtěla jsem to prožít celé s ní, ať máme na co vzpomínat.

Slov padlo za těch pět kilometrů velmi málo. Vše se dělo v posunkách. A rozuměly jsme si. Snad jen pak v závěrečném stoupání do Třtice jsem své parťačce řekla něco ve smyslu : "Spolu... čas není důležitý...hlavně spolu. " Myslím, že to pochopila. Odpověděla mi jen: "Budu zvracet!" :D

Ten kopeček pro někoho může být záživný. Mě naštěstí tak strašlivý nepřijde. Nechtěla jsem tam ale Báru nechat. I když přede mnou byla Anežka, Jana i Niky. To prožít to spolu bylo v ten moment mnohem silnější, než předbíhat soupeřky.

Když už jsme pak byly nahoře, před vesnicí, chyběl nám do cíle necelý kilák. Prozatimní čas cca 20 minut. Tak jsem Báře řekla, že zvracet nebude, ať drží a přidá. Už to nebylo daleko. A opravdu. Nepozvracela se a držela se statečně, baba, až do cíle. Ještě jsme zvládly obě přidat a ani jedna druhou nepodrazila a cílovou pásku jsem tak měla možnost proběhnout prvně v životě ruku v ruce s někým, koho mám ráda. Byl to skvělý zážitek. Moc to pro mě znamenalo. Tak díky Barbucho! :D Čas 24:28 je dobrý.