Jarní prázdniny aktivně :-)

23. únor 2017 | 15.10 |

 Již minulý týden v práci jsme se předběžně s Bárou domluvily, že bychom si o jarní prázdniny mohly společně zaběhat. Původně jsem měla dorazit do Červeňáku, že si vyrazíme ke Kačáku. Terének tak akorát pro radost z dobře odvedené práce. Jenže.... 

.... čím více se dělá venku teplo, tím častěji se zase chodím kochat pohledem na dvě kladenské věže, respektive na to, co schovávají kus za sebou. Totiž,přesně uprostřed krásně vyčnívá Milešovka, královna, která mě vždycky bere dech. A od nás z balkónu na mě vždycky tiše a přátelsky volá: " Pojď, Káčo, pojď, jsem tu a stále na Tebe čekám.... " 

A tak v úterý ráno píšu Báře něco ve stylu, jako že běhání ano, ale že se vyvezeme za dobrodružstvím kousek za humna. Naštěstí je povolná ke každé legraci, a tak jsem se domluvily, že mi bude věřit a že strach nechá doma.

Zapřáhla jsem Maura a o půl deváté ráno jsme už všichni tři nasedali do vlaku směr Kralupy a Děčín. Cesta utekla rychle, před desátou jsme vystupovali na nádraží v Lovosicích. Doplnili jsme vodu, ujasnili jsme si pár věcí s Maurem :) a vyběhli jsme.

IMG_20170222_100950

Moc jsem se těšila, až Barbucha uvidí ten skvost, který se týčí nad Lovosicemi. Taková nááádhera!! Lovoš.... 570 m., ale díky tomu, že je těsně za městem, zdá se monumentální. O mém vztahu k Lovoši jsem už psala v povídání o Loučení. Snad jen ve zkratce, že Lovoš mě baví! :)

Vsuvka č. 1: Maur

Vždy když spolu vyběhneme, bere to ze začátku jako hru a skáče mi po vodítku. Vodítko jsem si zkrátila tak blbě, že jsem mu tady šlápla na packu tak, že ten křupající pocit a jeho zakvičení slyším ještě teď. Uf.... naštěstí to ale rozchodil. 

...

Probíháme si městem a opravdu by mě nenapadlo, že tu potkáme někoho známého. U obecního úřadu mě ale donutil zastavit Honza Dolejš. Myslela jsem si, že ho s Bárou pozdravíme, krátce se pobavíme a my poběžíme dál. Jenže Honza se nenechal pobízet dvakrát a v pohorkách se rozhodl vydat se na Lovoš s námi. Tvářila jsem se trochu skepticky, přeci jen měl na nohou dost neběhavé boty. Evidentně měl ale velice dobrou a upovídanou náladu, a tak ho nic nevyvedlo z míry. Běžel opravdu také a ve stoupání, které brzy začalo jsme se drželi všichni čtyři pohromadě. 

Led a sníh už jsem neočekávala, jelikož jaro se mnou už pěkně cloumá. Takže ta ledová cestička v první půlce lovošského kopce mě trochu překvapila. Ale naštěstí dobrý. Brzičko začalo to pořádné stoupání cik cak, které tady mám tak ráda.

Napadlo mě ještě, jak ten Mauřík je hodný, že jde pěkně u nás a nic nevyvádí. Jenže pak.....

Vsuvka č. 2: Maur

....slyším Báru i Honzu jak mi říkájí: "Srny nalevo!", a pak sebe jak křičím: "Mauuuuureeeee!!!!!"..... no a pes byl v tahu. Vzal čáru prudce dolů, křoví nekřoví, skála neskála. Těch srn bylo asi pět a já jsem se snažila volat co nejhlasitěji, ale foukal vítr, byli jsme už dost vysoko a začínalo pršet. Zkrátka ideální podmínky na lehce stresové situace. Zkoušela jsem pískat,  nic. Utekla první minuta. Pak Honza bere klacek a se slovy: "Jdu za ním!" mizí stejně rychle v křoví pod námi jako ten pes. Stále jsem se snažila volat, i Bára se snažila volat a pískat. Nic. Utekla druhá minuta. V tuhle chvíli mi došlo, že mi zdrhl pes. Začaly mě v hlavě hrát divoké myšlenky. Mauřííííku vrať se!!!!! Prší a fouká.... Sesmolily jsme s Bárou plán, že ona se vrátí dolů po cestě i s vodítkem a já, no, taky se vrhnu do toho křoví dolů z kopce. Utekla třetí minuta. Škrábu se přes šutry, kloužu, padám, volám.... nic..... utekla čtvrtá minuta. A pak mi zvoní telefon. Bára. Mám ho! Má ho! :) Uf. Drápu se zpátky a jdu tomu lovci naproti. Obracím ho na zem, aby pochopil, že to podělal. No, tak to by bylo. Pes je zpět. Utekla pátá minuta. Honza nikde. Prozměnu teď naháníme jeho, přes známe sháníme číslo legračním způsobem. Zkoušíme Zdendu, Milana, Tomáše a nakonec nás zachrání Ben, který nám řekne, že zrovna mu Honza volal, jestli na nás nemá číslo. Neřekl mu ale proč, tak jsme mu celý legrační příběh o ztraceném psovi vysvětlily. Smál se, číslo dal a už mi Honza zvedá telefon. Má radost, že se pes vrátil. Nicméně, on je teď kdesi v křoví, a tak až najde konečně cestu z toho ostružinového pekla, půjde si už raději po svých, ať na něj nahoře nečekáme. A tak jsme byli zase jenom tři. Utekla šestá minuta. 

...

Na vrcholu Lovoše bylo jako vždy krásně. Volá ještě opožděně Zdeněk, tak ho alespoň pozdravíme a on nám na oplátku dá pár dobrých rad ohledně naší cesty. Mooooc jsme se tady s Baruškou kochaly. Výhled na pražskou rovinu s řekou Labe na jedné straně, na druhé pak krásné České středohoří v popředí Krušných hor. Nemohly jsme si nevšimnout, že vrchol Milešovky je pod ledem.

               FB_IMG_1487857131445 IMG_20170222_113853

Dost foukalo a posněhávalo, utíkali jsme tedy rychle dolů. Seběh byl parádní. Krásně rychlý a už jsme byli v Opárnu, u Opárenského hrádku a pak i v Opárenském údolí. Až na ten všudypřítomný led na cestě tu bylo tak krásně! Jaro bylo cítit, ptáci zpívali a potok hučel a divočil v korytu i mimo něj. Vody bylo opravdu hodně, však ten sníh z posledního měsíce musel někam utéct. 

IMG_20170222_121302

U Černého mlýna jsme se pokochali i s Mauříkem úplně mrňavými kůzlaty, která měla právě jeden den! Byla tak rozkošná! :) Obě jsme se shodly, že bychom chtěly kozičku domů na poňuňání! :) Kochaly jsme se okolím dál až do Velemína, kde se nám otevřel krásný výhled na Milešovku.

IMG_20170222_123651

Mno, bude to ještě jízda. A taky opravdu byla. Byli jsme asi na desátým km, na vrchol pět a dolů to stejné. Vesnici jsme přeběhli a brzy jsme začali stoupat. Nejdříve přes dlouhou louku, která byla ještě jakštakš běhatelná. Nemohly jsme si nevšimnout, že už i Maur plete nožičkama. Přeci jen, už mu táhne na devět. Tak jsem mu naslibovala hory doly, když to vydrží. Po louce následoval lesík až do sedla, který byl najednou nějaký delší než dřív a i dokopec se tu začal zvedat. Tenhle úsek mě včera nějak nebavil. Byl otravný a vlezlý. Proto jsme udělali asi dvě nebo tři krátké pauzičky na nadechnutí a hned jsme šli zase dál. Tady v tom momentě Bára pochopila, proč sebou jindy nosím hůlky. A pak jsme došli na rozcestí Nad Velemínem (bylo od vesnice čtyři km), ve výšce 605 m. Na vrchol to bylo už jen jeden km, ale také 232 výškových metrů! A kdo tuhle modrou na Milešovku zná, moc dobře ví, jaká je to krásná cestička. Obzvlášť, když je pokrytá ledem jako včera. No, bylo to veselý. Hrozně to klouzalo, šutry byly všude, takže obcházet a dávat si fakt velký pozor. Vítr foukal čím dál silněji a napětí, které jsme tu zažívali, by se dalo krájet.

IMG_20170222_133547

Vsuvka č. 3: Maur

Přesně v tomhle momentě jsem našeho psa ocenila jako parťáka, na kterého se můžu spolehnout. Nejenže jsem ho nemusela hlídat, to on si hlídal mě! Bylo to neskutečný. Bára šla tak o padesát metrů přede mnou, mě výstup šel pomalu, pořád jsem měla v merku ta má záda dva týdny zpět. Mauřík chce být vždy čelo skupiny, tak hlídal jí. Z Barčina vyprávění vím, že se po mě ohlížel a opravdu, vždy když mě neviděl, seběhl mi naproti, zkontroloval, jestli jsem ok, upřeně se mi zadíval do očí a zase odběhl k Báří a tak dál a tak dál. Dával si pozor kam šlape, určitě také cítil, že sitace je vypjatá. Já se o něj ale nemusela bát. Moc mě dojalo, jak si mě hlídal. Známe se teprve od září a pouto mezi námi stále vzniká. Tady se určitě upevnilo. 

...

Ve dvě hodiny jsme se doklouzali všichni tři na horu. Celý vrchol byl pod ledem, takže jsme se tak šourali, aby nebyly držkopády. Na chvilku jsme se schovali v kryté útulně. Narovnala jsem si záda, hlava se z výstupu trochu točila, ale za chvilku dobrý. Barbuška se zdála být v pohodě a plná energie :) Řekla mi něco v tom smyslu, že já už jsem těmi dlouhými výlety drobet poničená, kdežto ona ještě ne. A měla pravdu. Je to mláďě, má ještě plno síly a hlavně potenciál! :) Pokochaly jsme se výhledem na Krušky a na Teplicko v podhůří. Vzpomněla jsem si na Quo vadis, které se tam odsud sem za měsíc poběží a lehce jsem se otřásla :).

IMG_20170222_135942

Čas letěl nemilosrdně, a tak jsme se rozhodly vyfotit se, aby nám doma věřili, že jsme tu byli. Na druhé výhlídce směrem na Milešov byl kromě nás ještě jeden pár bláznů, který nás zvěčnil a hurá dolů. Barborka se během toho ledového kiláku dvakrát vysekala, ale stále s úsměvem :). Mě už se tady šlo dolů lépe a od rozcestí až dolů do Velemína to už byl jeden souvislý fičák! Pohádka o tom, jak stehna a kolena dostávají při sebězích zabrat, se odehrávala v celé své kráse! Mauřík se statečně držel, ani kravičky a slípky ho nezajímaly!

IMG_20170222_141157

Přesně o hodinu později, kdy jsme se doškrábali nahoru na vrchol, jsme už byli zase zpět dole ve vesnici. Hospodu jsme zamítly, času nebylo nazbyt, ale udělali jsme si piknik na zastávce, kde jsme krásně všichni tři pohodovali.

Vsuvka č. 4: Maur

Musela jsem dodržet to, co jsem Maurovi cestou na Milešovku slíbila. Odměnu a pohodičku v cíli! Takže jsme se ve třech podělili o dva párky, dva rohlíky a dvě piva. Ať se říká, kdo chce co chce, střídat se v kousání rohlíku s vlastním psem je báječně utužující a už jsem to dlouho nezažila. A pak když ještě navíc dostane psík loka piva z dlaně kamarádky, to si i ten pes asi řekne, že se mu ta cesta vyplatí! :P

...

IMG_20170222_151020IMG_20170222_151118

Vždyť proto přeci běháme! Protože nás to spojuje a pak taky to pivo v cíli lépe chutná! 

PS: S Barčou jsme si to moc užily. Běh střídal chůzi a dohromady nám to dalo krásných 21 km, které nás jistě posílily do akcí příštích!

Jó, to je tak, když mají učitelky prázdniny! :-P , tak a ukamenujte mě!

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Jarní prázdniny aktivně :-) lenča 24. 02. 2017 - 21:55
RE: Jarní prázdniny aktivně :-) tlapka®pise.cz 26. 02. 2017 - 21:30