Jarním Šluknovskem 2017

23. duben 2017 | 20.38 |

Jaro je báječné období, kdy energie přichází k člověku snadněji než třeba v zimě. A když k tomu máte naběhané ještě nějaké kilometry v tréninku, není důvod neprolomit tu hranici 70 km a zvládnout celých 100. Tak jsem to cítila poslední týdny. Jestli to nezvládnu tady, tak pak na ta kila asi nemám.

Přihlásila jsem se cca týden předem, už párkrát se mi stalo, že jsem se zapsala se spuštěním registrace a pak to prostě nedopadlo. Tak jsem netlačila na pilu. A když jsem ještě k tomu pár dní předem zjistila, že máme Velikonoční prázdniny už od čtvrtka, musela jsem uznat, že mi hraje vše do karet. Tak jsem si ve čtvrtek zabalila bágl a vyrazila na sraz výpravy do Prahy.

Jela jsem autem s Alešem Zavoralem, Liborem, Jurou a Markem, kteří evidentně již něco zažili, tak jsem poslouchala vyprávění do té doby, než se mi udělalo přes středohoří tak blbě, že jsem musela přesadit Libora na mé místo do zadu upřostřed. Jistě se tam klukům sedělo moc pěkně :). Cestou jsme se ještě zastavili v Roudnici, kde si Aleš vyzvedl krátký gatě, protože předpověď na velkopáteční počasí se lepšila a jak asi všichni víme, Aleš za to umí vzít. A v tom fičáku by mohlo být teplo a teplo bere energii. Jó, to já jsem si běžela celou dobu v dlouhých a jsem za to ráda :).

Do Mikulášovic, kde všechna šluknovská dobrodružství začínají, jsme dorazili cca v půl deváté a hned jsme vyrazili na večeři. Já jsem měla hlad jako vlk. Dala jsem si kofolu na srovnání zvracechtivého žaludku, pak jedno pivo a k papú kuřecí v rokforové omáčce s kroketama.... mno, že by mi to na žaludek pomohlo, to se říct nedá. Po chvilce jsem se v tom dost nimrala, a to já sežeru všechno, ale ten česnek a niva mi zrovna nějak nešmákly. Tak jsem se snažila do sebe narvat alespoň ty krokety, abych pak jako neměla hlad, že jo, ale byla to asi chyba. Cítila jsem se pak ještě dlouho přežraná na nepříjemnou úroveň.

U stolu seděli borci, co ultra umí. Aleš, Honza Suchomel, který vyprávěl nějakou divokou historku z džungle v Thajsku.... neříkala jsem si jako kdysi, co sakra dělám mezi těmahle borcema. Naopak, říkala jsem si, poslouchej a uč se!

Do tělocvičny, kde to všechno mělo vypuknout, to bylo coby kamenem dohodil. Pozdravit se s Egonem a s Petrem Malým, který si neodpustil své pichlavé "Áá, paní učitelka přišla! " To jsem se totiž minule po Quo vadis stala středem legrace. Ale tak, zas na druhou stranu jsem ráda, že už mě alespoň vzali na vědomí. Pořád jsem si na dlouhých tratích připadala děsně neznámá a marná. To proto, že mi to prostě od toho sedmdesátého nešlo. Až tady se to zlomilo. Sice jsem to ještě nemohla tušit, ale jako měla jsem to v hlavě srovnaný, a tak nějak jsem tušila, že mě má hlava tentokrát nezklame. O tělu to nebylo.

Zapadla jsem do tělocvičny, kde už to vesele pochrupávalo a jen jsem drobet litovala, že jsem neměla to štěstí a nevyzbyla na mě žiněnka.

Protože ty čtyři hodiny nepravidelného spánku na karimatce na tvrdé podlaze nic moc. Navíc jsem okolo sebe měla v  zápětí nehorázný nepořádek, protože můj spacák byl samozřejmě až dole v batohu a nebudu přeci nebudu do báglu ostatní věci  zase znovu rvát, když je budu za chvíli potřebovat, že jo.  Taková jsem já, těší mě :). No což, dobrou noc :)

....

Když můj budík ve 4:10 dělal pípípíp, byla jsem již nějakou dobu vzhůru. Stejně jako ostatní. Myslím, že jsme se vyspali všichni stejně na nic. Ale to jak už vím, v předzávodním stresu normální. Jakmile jde o hromadné spaní a brzký ranní start, moc toho člověk nenaspí. Nejdříve jsem cítila své přeležené tělo a v zápětí plný žaludek. Ach jo. Ale přece nevyběhnu bez snídaně! Takže do sebe rvu ještě sladkýho šneka a po chvilce ještě pro jistotu čokoládovou rýži. Mezi tím si tak beznadějně sedím ve spacáku a přemýšlím, co sebou všechno potřebuju. Nakonec do batůžku nacpu bundu, suché triko a fusekle, abych je po 63 km nepoužité z batohu vyndala a zahodila. Taky housku a nějaký další krámy. Ve výsledku mi k něčemu bylo tak akortá to pití v soft flaškách a přesnídávka. Jo a foťák. Hurá, konečně můžu fotit! Z toho jsem měla fakt radost :). Takže jsem dá se řici fotila všechno a všude, jen proto, že jsem prostě mohla. 

Šluknov4

Když to všechno odstartovalo, vybíhala jsem ze záchodu. Což je vlastně dobrý, protože mnozí na tom záchodě teprve byli :). Nikdo se s tím startem nemazlil, tak i já jsem prostě vyběhla z budovy, jako by přede mnou nebylo 100 km. Nestihla jsem ani být nervózní. Vybíhali jsme ještě do šera, ale čelovku jsem už nezapla. Do světla nebylo daleko. Hned na začátku jsem ucítila plné břicho. Bylo mi dost ouvej a říkala jsem si, že se mi uleví snad jen tehdy, když se vyzvracím nebo si odběhnu do křovíčka.

P4140003

Po Zlodějské cestě jsme lesem doběhli až za hranice na první vyhlídku Wachberg. Bylo ještě šero a nad krajinou se neslo krásné ticho. Jo, to půjde. Cítila jsem to v kostech. Udělala jsem tu první cvak cvak a běžela dál za klukama, kteří mě tu doběhli. Hned jakmile jsem se prvně setkala s německým turistickým značením došlo mi, že to nebude tak snadný, jako u nás. Ukazatale byly úplně všude a navíc jen ukazovaly směrem na různá místa a časový odhad, za jak dlouho tam budete, když půjdete turistickou chůzí. Dost mě vyvedlo z míry, že vám ukazatel neřekl, kde jste. To pak orientace v mapě je dost složitá. Jak mám ksakru poznat, kde jsem? No, když nebudu bloudit a půjdu podle značkách, které jsou v itineráři, tak super. Nic se nemůže stát!

šluknov1

šluknov2

A tak jsem pro jistotu zakufrovala hned na začátku :). Protože jsem se při sebehu z vyhlídky nechala unést příjemným během a tempem tří kluků přede mnou, kteří přeci mají navigaci, a tak se nemůžou ztratit! Myslela jsem si bláhově, haha :).  Jako zahlédla jsem lidi v kopci nad námi, ale myslela jsem si, že abychom mohli odbočit na stoupání, musíme nejdřív seběhnout někam níž.. Hahaha, nakonec jsem hromadně odbočili do lesnaté stráně a šli směrem, kde jsme tušili správnou cestu a první kontrolu. Pohodička :) 

P4140007

Vzduch krásně vlaze voněl a stoupáníčko šla jedna radost. Na první kontrolu jsme došli co nevidět. Potkala jsem tady Vítka, hurá hurá :) a taky Míšu. Měla jsem z toho radost. Společně jsme slezli první schody do údolí, kde jsme šli nějakou dobu po asfaltu, aby jsme začali znovu stoupat, jak jinak :). Bylo to pěkný. Běželi jsme příjemným tempem. Připojila jsem se totiž k Míše, řekla jsem ji hned na začátku, že bude mím světlem na konci tunelu a bylo :). Nevěděla jsem, jak futuristické mé zvolání je. 

P4140012

Následně jsme se po krásném uzoučkém hřebeni, který byl plný svěžích rostlinek borůvek a různých šutráků roztodivných tvarů dostali až ke kontrole číslo dva. Míšu jsem tady poslala napřed, chtěla jsem si ty pískovcové skály, které se začaly objevovat v okolních lesích vyfotit. Co kdyby už nic krásnějšího nepřišlo, že? :)

P4140015

Krajinku zalívalo sluníčko, vzduch voněl a ptáci zpívali a mě se tenhle jarní kýč moc líbil. Jak jsem se tak kochala z vyhlídky na K2, v dálce v údolí jsem zahlédla Pravčickou bránu. Byla tady odsud dost malinká. Ostatní říkali, že to Pravčická spíš není, že ta je dál, ale já jsem se pak dozeptala Olafa a prý jsem ji opravdu mohla vidět. 

P4140017

Pak mi Míša z kopečku trochu poutekla, zkopečky dolů ona uměla. Ale zase jsme se sešly, když na mě bafla z necesty. Hledala další kontrolu na jiném místě, a tak jsme ten správný flek, prozměnu na další kochací vyhlídce, našly spolu. Byla to fakt paráda! Stály jsme na vrcholku pískovců a koukaly na další skály naproti nám. Vážně jsem si připadala jak Vašek z Jak dostat tatínka do polepšovny. Tady rozhodně platilo: "Ježkovy voči, vždyť vono je to tady samá skála!" Moc mě to bavilo :).

P4140022

P4140023

A co teprve, když jsme následně od první živé kontroly, kde jsme si krásně nacpali břicha (už mi slehlo a přidal se k nám Jaro), vystoupali k úpatí prvního skalního městečka. Tady když jsme lezli po prvních pořádných schodech, mi Jaro připomněl, jak se mi na Týništi při jednom výstupu udělalo zle a že bych proto neměla zapomínat pít. Takže díky Jaro za připomenutí a za starost. I za to, jak si tyhle žebříky šel solidárně podemnou. Kolik těch stodů mohlo být, stovky určitě. Ale nahoře to bylo fakt krásný! Nejen ty výhledy, ale i klikatící se hodně běhatelné cesty po hřebeni, kde se nám to krásně rozutíkalo. Vzpomněla jsem si, jak Aleš v autě mluvil o těchle cestách. Musela jsem mu dát v duchu za pravdu. Krásně se tu běželo :). 

P4140027

Na 30 km jsme začali zase pomalu stoupat do dalšího města, kde nás měla čekat kouzelná a obávaná římsa zároveň, před jeskyní Idagrote. Překvapilo nás, kolik je tu turistů typu Pražák. Takový u nás v lese nenajdete. Slečny s kabelkama, skoro v lodičkách.  A bylo jich tu opravdu požehnaně. To krásné počasí mělo nejen svůj líc, ale také rub. Každou chvilku jste museli někoho německy zdravit, protože nejste nevychovaní, že jo, popřípadě uhýbat na cestičce o šířce 30 cenťáků. Haha, na jednom príma dlouhém žebříkovém stoupání šla jedna němka, pohory a tak 40 let, na vodítku měla psa a na zádech děcko v nosítku. Ta jako byla drsná :). Chlapík popoháněl jiné dítě kus za ní. Měl ho na provázku :). 

P4140032

Po traverze následovalo jiné moc pěkné, ale turisticky oblíbené místo, Kuhstall, taková príma obří díra ve skále s vyhlídkou. Kontrola byla nahoře, kam se muselo samozřejmě vystoupat úžlabinkou po schůdkách, kam se stěží vešel můj zadek. Bylo jich hodně, bylo to příkrý, nic pro lidi s klaustrofobií. No a byla tam fronta jako prase :). To byste nečekali. Lidi, kteří šli Šluknovsko se motali pořád okolo, takže jsme se pořád potkávali. A turisti už si nás také všimli. Občas se někdo zeptatl, s odpovědí pak přišly vyvalené oči. Jako fakt kilo, jo? Tak to good luck! 

P4140042

Na 40 km byla občerstvovačka, tak jsme si dali polévku, kofolu, já doplnila vodu a zase se šlo. Musela jsem uznat, že jak nejsou občerstvovačky v hospodách, člověk se moc nezdržuje. Rychle se nadlábnout a zase běžet. Max 7 minut, víc ani ťuk. A to mi dost vyhovovalo. Oproti pankovému Quo vadis jsem tady měla pocit, že makám jak můžu. No prostě, Míša mě nešetřila a já ji za to byla vděčná (většinou) :). Když jsme s Jarem  a ještě jedním klukem vylezli od Zeughause další stoupání, zakusili jsme jedinečný zážitek. Už bylo odpoledne, slunce krásně svítilo a nás čekala krásně klikatící se tak 4-5 km dlouhá cesta podél skal, kde jsme to rozeběhli, pěkně za sebou. Běžela jsem v předu a cítila jsem se nabitá tak pozitivní energií, že jsem to musela vyzkoušet. Rozeběhnu to a v tu chvíli slyším ostatní, jak běží také. Přejdu do chůze, ostatní také. A takhle pořád a dlouho dokola. Mě to moc bavilo, ostatní myslím také, protože jsme tenhle úsek překonali fakt rychle. Potkali jsme tady Honzu Podhájského, říkal později, že na nás byl krásný pohled :). Jo, připadala jsem si tady volná jako pták. A pak těsně před dalším lezeckým kouskem mě doběhl Jaro, že už ho nebaví, jak je tady naháním :) No, tak jsem je pustila před sebe. Do kopce jsem se zase nechala táhnout ráda já. Obzvlášť když to zase bylo mezi šutráky cestou necestou. Mimochodem, tady jsme našli krásný převis. Tam by se to spalo,pane jo! Škoda jen, že byl na hlavní cestě. 

P4140045

Pak někdy kolem padesátého se naše cesta začala stáčet zpět ke hranicím. Šly  jsme tady údolím jakési říčky. Chvíli mi připomínala meandrující Ploučnici, pak zase malebné údolí řeky Střely. Nohy jsem tady už cítila, přeci jen přes tisíce žebříků!, a tak jsme s Míšou chvíli jen rychle šly. Kluci nám tady utekli. A než jsme se došplhaly na horu na živou kontrolu, kde v posedu na skále byla Ivča s Edou, ještě chvilku to trvalo. Ale zase! Měli tady pivo a mohla jsem si obložit sušenku slaninou, čímž jsem sfoukla dvě chutě na jednou! Tady jsme se prvně dozvěděly, že kluci Aleš s Lukášem tam byli už v půl jedné! Naše hodinky ukazovaly cca pět. Mezi děvčaty jsme byly cca 8-10. To není zlé, říkaly jsme si :). Ivka nám pak říkala jak bude vypadat zbytek cesty do Mikulášovic. Kus lesem do vesnice Hinterhermsdor, pak přes obec až na rozhlednu a šup šup už je to coby kamenem dohodil, tak čtyři kiláky do Mikulášovic. A tak nějak to bylo :). Než jsme se vyškrábaly na rozhlednu, ohlédla jsem se zpět a připadala jsem si jak v Kraji :). Tahle nějak musí vypadat příroda v okolí Hobitína :).

P4140059

S Mííšou jsme se tady shodly obě dvě, že rozhledny nejsou nic pro nás. Když se tam nemusí, není většinou důvod tam lézt. Ujistila mě, že na Ledopádech tahle nadcházející rozhledna fakt nekonečná, o to víc se mi na ní chtělo. Ale naštěstí mě ze zadu jistil kolega, který už ze Studence na Ledopádech věděl, jak to já s těma rozhlednama mám. Ale naštěstí tady jsem to nijak extra neprožívala, což mě dost překvapilo.  Věděla jsem, že dole budu o to dřív, čím dřív se vyškrábu nahoru. A tak jsem prostě šla. Uf, uf, nebyla tak hrozná, jak musela být na Ledopádech. Tentokrát nefoukal vítr a já se koukala jen na špičky svých nohou, takže ty dírky ve schodech mi byly šumák. Rychle sebrat kontrolu a pak zase dolů. Do Mikulášovic už nám scházel pouze jeden kopeček, který nebyl tak strašný, jak se mohl zdát. To spíš ten sešup dolů po asfaltu se zdál nekonečný, ale mi ho s Míšou přežily díky fantaziím o nadcházející kontrole.  Jak dlouho se na ní zdržíme a jak a co si dáme, aby nás to ideálně nakoplo na dalších, nočních 40 km. Bylo 18:49, když nás Olaf odpípnul :).

Ahóój :-). 

....

Občerstvovačka v Mikulášovicích. Jediná, kde jsme se trochu zdržely. Potřebovaly jsme nabrat nové síly. Takže jsme si šla každá na chvilku po svém. Moje cesta vedla neplánovaně do bufetu, kde jsem do sebe hodila polévku, místo chleba jsem přikusovala kus tvrdého salámu a zalévala to Velikonočními Svijany :). Moje sváča se nesla ve vtipném rozhovoru se spolustolujícími, kteří šli kratší trasy. "A kolik už jste ušla?" ptala se jedna slečna. "Šedesát." "A kolik Vám ještě schází?" "No, asi 40." "Ale to půjdete až příští víkend, že?:)" Všichni jsme se tam zkrátka moc nasmáli. 

Po sváče jsem se šla vyčůrat, v tělocvičně jsem si sundala boty a fusekle, namázla jsem se dohusta vazelínou, puchýře jsem dělala, že nevidím a oblíkla si suchý moirovský ponožky. Chválabohu, že jsem to udělala. Na triko jsem pod vestu nandala ještě jednu vrstvu a hurá hurá, dopít pivo, doplnit vodu a vypadnout. Někde v tomto meziče bouřlivý potlesk ohlásil něco jedinečného! A opravdu. Aleš s Lukášem, v čase 13 hodin 44 minut, vběhli do cíle! Bylo to famózní! Pamatuji si, že na jednu stranu jsem cítila obrovskou radost z toho, že jsou kluci tak rychlý a dobří, na druhou stranu mi bylo trochu ouzko z toho, že my jdeme teprve do druhého, leč kratšího okruku. Mno co, když Aleš popadl dech, ujistil mě, že druhá půlka už je v pohodě, a tak ze mě strach zase opadl :). S úsměvem jsme se s Míšou rozloučily a hurá sláva jde se na to. Bylo 19:15.

....

Od začátku jsem si libovala, jak je mi v suchých ponožkách krásně měkce:). V mikině mi bylo sice trochu teplo, ale brzy se setmělo a v noci mi v ní bylo dobře. Tak jo, prvních cca deset km jsme s Míšou plné elánu propovídaly o všem možném. O práci, o knížkách a seriálech. O tom, jak to která máme s pochodama a kolik už jsme toho zažily. Tahle děvčica mi sedla. Měla dost tvrdou hlavu, která se mnou neměla moc slitování a přitom měla víceméně podobné tempo jako já. Těžko říct, jak bych došla, kdybychom nešly spolu. No jo, a jak už to bývá, když se člověk zapovídá a cesta příjemně utíká, zjistí, že jde špatně. Už byla skoro tma, nechtělo se nám moc vracet, ale potom co jsem nastartovala telefon s nahranou trasou jsme musely uznat, že vrátit se bude nejsnažší. Když jsme vlezly do správného směru, potkal nás Honza Podhájský. Ten kluk, který nám říkal, že jsme tam na té písovcové cestičce moc pěkně běželi. A s Honzou jsme to dotáhli až do konce. 

Takže jo, co si pamatuji z noční části. Skoro nic. Ani mapa mi moc nepomáhá. Protože díky německým názvům jsem fakt marná. Všude byla tma a lesy. Snad naštěstí, že už se nekonaly skály a žebříky. Cesty byly mnohem širší. Stoupání tady za normálních okolností taky asi nebylo tak strašný. Jenže když jste na 80 km, jste utahaní na těle i na duchu, dost snadno se stane, že vám při nekonečném výstupu začne pískat v uších a vy cítíte, že když si na chvilku nedáchnete, půjdete k zemi. Uf uf, cukr klesal a mě bylo blbě. Zároveň jsem ale věděla, že v lese nechci zůstat sama, protože ty pitomý němecý značky! Víc hlav, víc ví! Tak jsem ještě chvíli šla, ale pak už to nešlo, temno před očima a já se musela zastavit. Pípla jsem dopředu a chválabohu, že jsem měla tak hodné spoluběžce/chodce. Míša mi dala kus tubičky s hroznovým cukrem, nacpala jsem ho do sebe tolik, že jsem se divala, že jsem se později nepo**ala :). Ale ten oddych cca 4 minuty, cukr a voda mě zase trochu sebraly. Byla jsem schopná jít dál. Sice pomalu, ale jo. 

Chvíli na to jsem zapomněli odbočit. Možná kvůli mé přestávce, možná ne, těžko říct. Nicméně nás z mýtinky, kde jsme marně hledali správný směr, vyvedla až dvě světýlka,která nás dohnala. Moc jsme si sice nepokecali, protože to byli dva týpci z Maďarska, ale ve výsledku jsme se motali kolem sebe až do cíle. Na 80 km byla rozhledna, kde byla také živá kontrola a poslední občerstvovačka. Měli tady tu nejlepší rybičkovou pomazánku s cibulí, kterou jsem kdy jedla! Naházela jsem do sebe asi tři půlky chleba a snažila jsem se nějak vzchopit. Kofolu, hodně kofoly, čaj, trochu piva... . Sušenku na cestu a jde se dál! Bylo půl jedné ráno. Původně jsme chtěli být v cíli do tří.... "Tak máte ještě 20 km, to je šance, že tam do půl šestý budete, a to byste to pak měli pod 24 hodin!".... no, asi nám chtěl kluk na občerstvovačce pomoci, ale moc se to nepovedlo :/.

Posledních 20 km jsme se motali kolem hranic. Foťák už jsem v noci nevyndavala, to je jasný. Byla tma za prvý, a za druhý jsem se soustředila spíš sama na sebe, než na to, co je okolo nás pěkného. Seběhnout dolů z jednoho kopce do vsi, abychom mohli pěkně vystoupat na kopec naproti. Zábava hadr. Levá, pravá, levá, pravá. Pamatuj, jsi tu dobrovlně, levá, pravá. Baví tě to. Jsi tu ráda. Levá, pravá. A tak dál, a tak dál. Nejzáživnější bylo stoupání z Dolní Poustevny  k rozhledně Tanečnice. " Jak dlouhý ten kopec asi bude?" ptal se unaveně Honza.  Zrovna jsme procházeli kolem potoka. No, potoky tečou dole, takže ten kopec bude asi výživný. Ještě že jsem se soustředila výhradně jen na svoje rybičky s cibulí, které ze mě skákaly a přehlušily tak veškeré případné pískání z uší. Tenhle kopec, ač byl opravdu OPRAVDU moc dlouhý, mě nedostal! Šli jmse ho z Poustevny cca 50 minut. Kdyby byla rozhledna otevřená, hnal by nás Olaf až na horu :). 

Odškrtnout předposlední kontrolu, naposleldy se pořádně nadechnout a hurá do posledního klesání. Ještě jsme byli schopní běžet. Ovšem! Samozřejmě jsme vylezli na opačné straně Mikulášovic. Po asfaltu skrz vesnici to byly ještě tři km. Možná, že jsme všichni tak nějak mysleli ještě na popoběhnutí, ale protože jsme už delší dobu všichni společně svorně mlčeli, došli jsme to rychlým krokem. Bude to pod 23 hodin. Nebylo třeba dodělat si bolavá stehna a kolena pokusem o běh na asfaltu. 

Bylo 4:20 ráno cca. Nevítali nás sice jako Aleše a Lukáše, ale ten pocit sebepřekonání za to stál. Takže čas 22:50 mě uspokojil na jedničku! Díky Míšo! Byla jsi mé světlo v dálce, na které se dalo spolehnout! Sedmé místo není tak zlé, ne? Udělalo nám radost!

Takže ještě jedno pivo, polívku, pak mezi spícími troskami v bufáči chvíli jen tak pitomě, zničeně koukat před sebe, poté stát půl hodiny pod teplou sprchou a hurá do spacáku. Ten zombiovský pocit, když jsem se za tři hodiny probrala, za to skvělé dobrodružství na trati dozajista stál!

Hihi, Aleš se mě musel leknout, když jsem vystrčila hlavu ze spacáku. Rozcuchaná, kruhy pod očima.... Byl se zeptat, jestli pojedu zase zpět na Prahu. Nee, mám naplánovanou další velikonoční akci s kamarády v přírodě. Přece nepojedu domů, do postele, když můžu další dvě noci sedět do tří do rána u ohně a rozběhávat bolavé nohy v kopcích okolo Odlezelského jezera. Takže ať žije Cesta z lesa do lesa! 

A kam si vyrazím příště? :D

Ať Vám to běhá kamarádi!

Díky moc moc Míše za společnost a klukům Egonovi, Olafovi a Petrovi za nádherný zážitek! Moc se mi to líbilo. Taky jsem ráda, že jsem viděla zase všechny lidi, které jsem na pochodech poznala již dřív a za ty nové, které jsem poznala až tady! Nových přátelství není nikdy dost!

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Jarním Šluknovskem 2017 1bubobubo 23. 04. 2017 - 22:26