Quo vadis zase po roce!

26. březen 2017 | 16.17 | rubrika: Ultrahrátky

Běžela jsem po cestě lesem z mírného kopce a připadala jsem si jak kdybych ujela na nějaké droze! Teda, alespoň tak si ten stav na ni představuji. Za sebou 40 km a nic mě nebolelo. Na tváři úsměv, radost z pohybu prostupovala celým tělem a pocit souznění s okolní přírodou mi dělal fakt dobře! Les omamně voněl po dešti, vzduch byl krásně vlahý a radost nekazila ani majestátní Milešovka, která byla vpravo už coby kamenem dohodil.

...

Několik posledních sobot bylo počasí ukázkové. Sluníčko mělo zkracující efekt co se týče oblečení, a tak se člověk na Quo vadis těšil ještě více. Taky se mi v tom posledním týdnu díky tomu počasí podařilo naběhat o trochu více km než by při odpočinku před pochodem mělo být. Takže jsem měla na odpočinek pouze čtvrtek a pátek. No a aby se mi odpočívalo lépe, v pátek během dne se počasí ukázkově zkazilo. Oznamovalo se nám tak, že kdyby bylo hezky jako dosud, bylo by to pro všechny moc jednoduché. A byla to pravda. Za to dobrodružství nejen na sjezdovce, ta změna počasí stála! Vždyť je to jen 55 km. Z toho se člověk nerozpustí! No ne? :)

Takže hlavu vzhůru a jde se na to! :)

Ještě na hlaváku v Praze jsme se pěkně seskupili. Známé tváře mi tak připomněly, že nás zase čeká něco úžasného. Vždyť jindy tyhle lidi nepotkám. Poprvé do téhle bandy taky proniknul Bohouš Šroub, pankáč z Unhoště, kterého jsem znala jen tak od pohledu z našich klubových běhů. Tady jsem měla tu čest, poznat ho trochu víc. To jsem ale ještě netušila. Cesta vlakem byla velice zábavná. Vzpomínalo se na jiné, starší povedené akce. Z nejmladších třeba na nedávné, výživné Ledopády. Pak taky na ty starší, třeba na noční koncert, který se nesl krajinou okolo Žamberka při Týnišťských šlápotách. Na celý vlak se pak nesly historky Martina Čapka. Jako nedivím se, že jsem s ním už párkrát něco ušla. Tenhle člověk je nesmírně upovídaný, takže nikoho usnout. Za tou kopou legrace je ale něo mnohem hlubšího. Martin mi za poslední rok dodal tolik odvahy do akcí, do kterých bych se dříve neodvážila jít. A to jeho povídání a hloubání při dlouhých chvílích na pochodech mi postupně dodalo dříve netušenou sílu a otevřelo mi tak dveře do neznáma. Třeba si letos díky němu tajně pomýšlím na EKUT aniž bych dostávala osypky?? Chápete to? :) EKUT!!!

Ještě ve vlaku jsme zkontrolovali radar, abychom zjistili, že ten mrak, který visí nad Kruškama nás prostě nemine. Tak jsem se s tím smířila. Bude asi trochu mokro. Ale! bylo to ve skutečnosti mnohem lepší, než byla všechna má očekávání. Jo, začalo pršet už na startu, ale bylo to takové nějaké pozvolné. Oproti loňsku co si pamatuji, mi byla mnohem menší zima. A mezi známými tvářemi jsem si nepřišla už tak vyjukaná jako loni. Atmosféra byla ve skrze pozitivní. Cca ve čtvrt na tři ráno nám to Olaf s Petrem odstartovali a my se s Věrkou a jejím kamarádem vydali vstříc nočnímu dobrodružství. Už doma jsem si na mapě vyčetla, že prvních deset kiláků bude prostě do kopce, ale nebylo to tak děsný. Bylo to vlastně takové příjemné stoupání. Až lehce běhatelné. A tak jsem prostě běžela. Louže a bahno jsem se snažila moc na vlastní kůži nepotkávat a jak jsem se soustředila na cestu, ani jsem si nevšimla, že Věrka zůstala někde za mnou. Tak jsem chvilku běžela sama, na chvíli jsem se připojila ke dvoum klukům, kteří mě dotáhli až na K1. Já už jsem jim pak logicky ale nemohla stačit, běželi totiž na uplně jiný čas než já :) Ale chvilku jsme si pokecali a bylo to vlastně príma. Cestou nás ještě předběhl nějaký místní krušnohorák, co si jen tak v noci vyběhl. Pozdravit nás.

Kluci mi následně zdrhli a já se ocitla sama. Ani nevím, kdy se bláto přeměnilo na nejdřív nepravidelnou, posléze již souvislou vrstvu sněhu. Ale bylo to parádní! Po ledopádech mě totiž už nic nemohlo porazit! Snažila jsem se běžet ve stopách běžců přede mnou a kužel mé čelovky se zase snažil prorazit mezi padajícími vločkami. Padalo krásně a hodně a bylo to bomba. A jak jsem se tak kochala tou krásní jarní a zimní přírodou, nikdo už nebyl ani za mnou ani přede mnou a já tak měla možnost běžet sama a jen tak prostě být. Nic víc. Můj dech se srážel při vydechování se studeným vzduchem a já si tak vytvářela vlastní mlhu. Hrála jsem si jak malá :).

Po nějakém čase kdy jsem si takhle dováděla, mě dohnala Věruš a její kámoš, což bylo moc príma. Po hřebeni nam totiž kamarád udával tempo běhu, takže to dost odsýpalo. Při sestupu do Mikulova po klasické panelové cestě mi ale oba trochu zdrhli, protože tady jsem to pustit nedokázala. Pud sebezáchovy asi. Pak ale! Mikulov pod sjezdovkou. Další kontrola. A navíc občerstvovačka :) Chtěla jsem rum, ten ale Egon neměl. Škoda :) Chtěla jsem  ho trochu na omámení, protože zvedl-li člověk svůj pohled trochu víc, tušil před sebou kolmou stěnu, po které se až vzhůru do oblak snažily najít cestu desítky bludiček :). Tak mě ten rum vcelku mrzel. Ale nacpala jsem se chlebíkem a popila kus kofoly, potkala jsem zde taky staré známé, se kterými jsem to pak dotáhla až do konce :). Dozvěděla jsem se od Martina, že první je Hanka Váchová, pak holčina se psem a my s Věruš jsme hned po nich. Jako! Věděla jsem, že Věrka je silnější, a tak jsem se z toho rozhodla nijak nezbláznit. Vždyť ta sjezdovka byla tak krásná! Egon říkal cca 900 m. Šla jsem hned za Martinem. Buď ve stopách, které fungovaly v ledové ploše jako schody, a nebo po okraji lesa. Snad jen díky hůlkám a velké dávce štěstí jsem nespadla ani jednou. A za co jsem nejvíc ráda? Nenadávala jsem. Bylo to prostě hecnout se. Kousnout se a jít. Pravá hůlka, levá noha, levá hůlka, pravá noha. A tak pořád dokola. A když jsem si jako začala přemýšlet, jak dlouho můžeme tuhle sjezdovku vylézat, tak skončila. Byli jsme na vrcholu u chaty Bouřnák. Sešlo se nás tu dost a hned jsme začali zase klesat dolů. Zprvu také po sjezdovce, pak po červené. Super bylo, že se dalo krásně běžet. Sníh byl jako peřinka, moc se nepropadal, ale za to pěkně klouzal. Občas někdo z nás žuchnul, ale nic strašného. Připadala jsem si jak spokojené malé dítě, které má radost ze hry. A jak jsme tak běželi ve skupině sedmi osmi lidí dolů, smrkové lesy okolo nás se proměnily v dubové, sníh zase v bláto a louže. Takhle jsme společně proběhli Hrobem a až v Jeníkově jsme se nějak roztrhali. Tady začalo svítat. Bylo asi šest ráno a měli jsme za sebou cca 22 km v kopečkách a před sebou 20 po rovině. 

Cesta v brzkém ránu kolem Loučenského potoka byla skvělá. Vzduch byl cítit po dešti a ačkoli jsme byli na kost mokří, v botách soukromý rybníček, nic moc nám nekazilo náladu. A když jsme si s Martinem ještě o kus dál ulevili každý po svém (já si odskočila do křovíčka a on si zajistil bolavé koleno ortézou), už nám nemohlo být lépe. Následoval výstup mezi křovisky na hradiště Zabrušeny, které jsme ve velké skupině přeběhli, dolů od kontroly podobně krásnou červenoblátivou cestou dolů do vsi na silnici a jupí, už tu byl Egon s tajnou kontrolou, jídlem a pitím, ovšem zase bez rumu! To by v tom byl čert, říkala jsem si a už se za námi řítil Bohouš a kříčí, nedáme rum? :) A pak už to bylo jen dokonalý!

IMG_20170318_065614IMG_20170318_082910

Společně s Martinem a Bohoušem jsme zdolali tu rovnou placku až do Kostomlat pod Milešovkou s neutichajícím humorem. Jediné co kazilo trochu náladu, bylo Martinovo koleno. Ale nevzdával se! Cestou jsme si krásně zakufrovali, díky kolegovi, kterého jsme při diskuzi slepě následovali. Tak jsme pak prostě ostře zahli mezi pole a díky navigacím a neutichajícímu optimismu, jsme se asi po dvou kilometrech napojili zpět na naší cestu. Bylo hezky. A právě proto jsem se snažila, aby naše chodecké úseky byly co nejkratší a nutila jsem běžet kluky co nejvíc. Chvíli nadávali, že mají jako času dost, ale pak si myslím, zvykli. :) Netvrdím, že to byl běh nějak rychlý, ale při chůzi mi byla zima. 

IMG_20170318_084158

V Kostomlatech jsem málem přeběhla tajnou živou kontrolu. Pane jo! Tady bylo jídla! A taky pivo :) a rum od Bohouše :) Zajedla jsem ho vánočkou. Zastávku jsme smíchem málem zbořili. Kluci si tady jako motivaci k běhu domluvili, že na Milešovce dáme paňáka a pivo s příznačným názvem pro Milešovku, Vichr.  No, moc se mi do paňáka nechtělo. Obzvlášť když to z vrcholu bylo do cíle už jen pět kiláků a to ještě dolů. Proč se zdržovat, když jedou stopky? Jenže.... :)

Možná po patnácti minutách jsme běželi dál. Chybělo cca patnáct km do cíle. 

IMG_20170318_092039

Hned za Kostomlaty jsme se šplhali na parádní hrad Sukoslav. Pochokat se výhledem na zasněžené Krušky a pak už jen dlouhá běhatelná rovinka po NS Březinka. Byla tu opravdu břízka vedle břízky. Moc hezká příroda. Tady se k nám připojila ještě jedna slečna s přítelem a ještě kluk, co nás tak nějak stále míjel, takže až pod Milešovku, která se začala brzy objevovat nás bylo šest. Běželo se lépe ve skupině. Někteří z nás byli už unavení, někoho bolelo koleno, někoho kotník, někoho hlava....snažila jsem se jim všem pomoci a udávala jsem volné tempo běhu, neb cesty byly běhatelné, vzduch voněl a mě bylo dobře. A když jsme viděli ty lesní pole bledulí!  To musela přejít jakákoli bolest! Fakt bylo krásně! 

IMG_20170318_103448

Na Milešovku jsme začali stoupat od farmy v Černčicích po modré turistické značce. A zatímco loni tady byly podmínky dost ledové a kluzké, letos to byl fičák. Zase má oblíbená tempovka s hůlkama. Šlo se dobře. Neměla jsem čas se unavit. Bavilo mě to, jak jsem byla plná sil. Předešli jsme velké skupiny turistů a už už jsme byli nahoře. Ani to nebolelo. Endrofiny jely na plné obrátky! Napadlo mě zas, že přesně pro tohle to dělám. Lidi a příroda okolo mě. A protože jsem byla fakt šťastná, rozhodla jsem se, že si toho paňáka s klukama dám. Na ty naše společné pěkné zážitky. Becherovku neměli, tak mi nalili malého Jegra. Kluci si dali zelenou, usadili jsme se u obrovské výlohy na Středohoří a já se propadala pod krásou majestátního Lovoše kamsi do hlubin svého nitra. Byl totiž táááákhle malinký!

IMG_20170318_111418

Tak jsme si na tu krásu připili a pak že prý druhý paňák do druhé nohy a ať moc neremcám, protože Bohouš mi, vážení, ukecal velkého paňáka za cenu malého, a to přeci nemůžu odmítnou! :) A tak nám cestou dolů bylo jaksepatří veselo :) Naštěstí to odnesly jen roztržený gatě, když mi to podjelo na ledě, který byl schován pod listím.  Nebyli jsme nahoře víc než patnáct minut a krásně jsme si spočítali, že když pohneme zadky, stihneme naší výpravu ukončit pod deset hodin od startu. A taky že jo! Do motorestu ve Velemíně jsme vbíhali po 9hodinách a 55 minutách. 

Diplom a luxusní svíčková se šesti a obrovsky dobrá nálada! Až mi bylo líto, že už to končí.

A tak si od té doby pomýšlím na kilo na Jarním Šluknovsku.

Ať Vám to šlape, Martinovi a Bohoušovi patří mé díky.

Věrce gratuluji k úžasným osmi a půl hodinám! Jsi borka!

A taky díky pořadatelům, že vymysleli opravdu zábavnou trasu, která nebyla těžká. Takové zlepšení nálady po Ledopádech :-).

žádné komentáře | přidat komentář

S trilobitem zimou nezimou

3. březen 2017 | 07.30 | rubrika: Ultrahrátky

Ani ne týden po Brtnických ledopádech jsem cítila, že jsem jaksi "dálkově nevyblbnutá" a že mě ani nic moc nebolí. Začala jsem tedy hledat, jestli se náhodou někde poblíž neuskuteční nějaký pěkný delší pochod, kde bych se mohla vyřádit. A našla jsem poměrně snadno, dva týdny po Ledopádech se měl uskutečnit dálkový pochod a běh od KČT v délce lehce přes 50

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 56x

Brtnické ledopády aneb Podívat se zimě do očí

16. únor 2017 | 08.57 | rubrika: Ultrahrátky

Leden 2016.... plánuji, jaké dálkové pochody letos vyzkouším. Prohlížím termínovky, narážím na Brtnické ledopády, prohlížím fotografie a čtu propozice....hm...zima - blééé, sníh - jsem ráda, že už jsem ho dlouho neviděla, mráz - zastavuje se mi srdce, když je méně jak nula, led - no, možná tak v létě do pití.  Zhodnocení: Brtníky nikdy nebudou

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 43x